4. díl – Léto, Vietnam a nejnebezpečnější výlet, na kterém jsem kdy byla!

Taky máte pocit volnosti, když se ráno podíváte z okna a vidíte naprosto jasnou oblohu, stupnici na teploměru dosahující na deset stupňů a víte, že léto se blíží každým dnem? Já v takový moment vzpomínám na své letní prázdniny, především na Vietnam, kam jezdíme poměrně často. Ve Vietnamu mám prarodiče, kterým je už přes 92 let! Tak aktivní, akční a milé lidi jsem ještě neviděla, jsou opravdu jako z pohádky. Na co jsem si vzpomněla ale dnes, byl dobrodružný výlet, při němž si nejeden turista přivodil zranění – zkouška odolnosti v horském městečku Sapa.

Sapa je oblíbené a hojně navštěvované místo severního Vietnamu. Obývané převážně obyvateli různých etnických menšin, převážně Černými Hmongy. Rozhodli jsme se navštívit toto místo kvůli krásné scenérii, ale to jsme zatím netušili do čeho opravdu jdeme. S mými rodiči a nejlepším kamarádem Dominikem jsme se uprostřed noci vydali spacím autobusem z Hanoje do Sapy. Cesta trvala přibližně 4 – 5 hodin, ale byla příjemná, jelikož v tomto autobuse se člověk může natáhnout a pěkně si pospat.

Brzy ráno jsme dorazili a nechali se ubytovat naším hotelovým průvodcem. Po lehké snídani nám řekli, že si nemáme zapomenout pláštěnky nebo deštníky, protože celý den silně prší, což nás samozřejmě nezastaví, protože nejsme z cukru, nebo ano?! Myslela jsem si, že půjdeme na lehkou a krátkou výpravu po okolí, koukneme na kmen Hmongů, dáme si oběd a budeme mít volný program, tak jsem si vzala plátěné boty pod kotníky, kraťasy a tričko (tímto bych chtěla poděkovat mámě, která mi zabalila mikinu a pláštěnku). Tak jsme vyrazili! Příroda byla naprosto úchvatná a výhled nám nepokazila ani mlha a déšť. Boty jsem měla po krátké chvíli celé promočené a zablácené, což mi zatím nevadilo, protože jsem čekala, že brzy budeme v cíli. Naši horští průvodci byli různé ženy z kmene Hmongů. Neuvěřitelně pozitivní, odvážné a odolné ženy, které měly pouze jakýsi tradiční hábit, tašku přes rameno a pantofle, takže byly ještě hůř oblečené než já, a to je co říct. Když jsem se po dvou hodinách zeptala průvodkyně, na jak dlouho ještě vidí naši cestu, odpověděla mi s úsměvem, že minimálně další čtyři hodiny!!! Řekla to s takovým výrazem, že jsem si další půl hodinu myslela, že vtipkuje. No, brzy mi došlo, že to myslela vážně.

Cesta byla velmi strmá, někdy jsme šplhali, někdy jsme slézali, ale nikde žádná pořádná cesta, pouze skály, bláto a bažiny. Na začátku jsme šli jako jedna velká skupina, všichni jsme se smáli a bavili, to nás ale brzy přešlo. Úsměvy se proměnily ve vážné výrazy a smích v hlasité vzdechy. Když jsme byli v polovině naší cesty, uslyšela jsem o pár metrů přede mnou jekot. Popošla jsem a viděla chlapce z naší skupiny, Španěla, který měl celou ruku od krve. Pověděli nám, že uklouzl na skále. Ránu mu vyčistili, obvázali a jakmile se vzpamatoval, šel dál, protože jít zpět by bylo ještě horší. Od téhle chvíle jsem šla šnečím krokem a hlídala každý metr před sebou, ale ani to mě neuchránilo před několika pády, naštěstí pouze do bahna a trávy.

Když jsme se blížili cíli, zastavili jsme se v jedné malé vesničce, která byla postavena přímo uprostřed celého pohoří, dali jsme si jídlo a koupili ručně vyráběné náramky a tašky od Hmongů. Náš dobrodružný výlet byl u konce, a tak jsme požádali taxikáře na motorkách, kteří nám připravili poslední adrenalinový zážitek, a to cestu přes hory zpět až k hotelu. Chvílemi jsme všichni měli vážný strach, bolavé nohy a byli jsme skrz na skrz promoklí. I přesto tento zážitek považuji za jeden z nejkrásnějších v mém životě. Ta kultura, příroda, mentalita místních je výjimečná a příjemná změna oproti Evropě. Tento rok se do Vietnamu bohužel nepodívám, na příští léto však plánuji roadtrip po Evropě, a to bude něco!

S láskou,

Vaše Olívie ♥

2 komentáře u „4. díl – Léto, Vietnam a nejnebezpečnější výlet, na kterém jsem kdy byla!

Napsat komentář